Jednou takhle před pár...

Jednou takhle před pár desítkami let cestoval jeden obchodník s baseballovými čepicemi napříč Asií. Jednou večer musel přespat pod širým nebem. Našel si tedy na pláni veliký mangovník a v jeho stínu se v podvečer uvelebil. Když se ráno probudil, s hrůzou zjistil, že je jeho batoh prázdný. Pak se podíval nahoru a kouká, že strom je plný opic, které mají na hlavách jeho čepice... Vztekle na ně zařval a ony na něj zavřeštěly. Udělal na ně pár děsivých obličejů a zjistil, že v tom jsou opice nedostižné. Hodil po nich kamenem a ony ho zasypaly nezralými mangy. Došlo mu, že o čepice asi přišel, a tak vztekle praštil tou svojí o zem. A hle, ty blbé opice taky vzaly čepice a hodily s nimi o zem. Chlápek nezaváhal a rychle je všechny sebral, nacpal do batohu a šup, mazal pryč.
O padesát let později se vnuk tohohle pána, toho času pokračovatel rodinné čepičářské tradice, vydal stejnou cestou do Asie. I on si ustlal pod stejným stromem a i jeho ráno čekalo nemilé překvapení. Chvíli bezradně koukal na strom na opice a pak si vzpomněl na příběh, který mu vyprávěl jeho dědeček, a řekl si, že ty čepice dostane zpátky. Tak začal na opice mávat, ony mávaly na něj. Dělal na ně dlouhý nos a ony na něj taky. Začal tancovat, ony taky začaly poskakovat na větvích. Zatahal se za uši, ony se taky zatahaly na uši. Praštil svojí čepicí o zem - a jedna z opic seskočila se stromu, došla k němu, vrazila mu dvě facky a povídá: „Heh, myslíš, ty troubo, že jseš jedinej, kdo měl dědečka?”